Kniha se zabývá estetickými úvahami Karla Heinricha Heydenreicha (1764–1801), vlivného německého filosofa pozdního osvícenství, se záměrem ukázat, jak se v jeho pojetí estetika – ve středoevropském prostoru tradičně ukotvená filosofická disciplína – na konci osmdesátých let 18. století vyrovnávala s novými výzvami souvisejícími s nástupem transcendentální filosofie Immanuela Kanta. Kromě analýzy různorodých strategií, pomocí nichž Heydenreich aplikoval vybrané premisy Kantovy Kritiky čistého rozumu (1781) a Kritiky praktického rozumu (1786) na teorii krásy a umění, hledá práce odpověď na otázku, do jaké míry a zda vůbec je možné tyto úvahy považovat (jak na to opakovaně, avšak bez pádných argumentů, poukazovala dosavadní literatura) za předzvěst, ba dokonce za srovnatelnou alternativu Kantovy vlastní estetické teorie v Kritice soudnosti (1790).