Nová knížka socioložky Jiřiny Šiklové obsahuje pětadvacet skutečných i fiktivních dopisů vnučce a dotýká se mnoha problémů, které v dospívání řeší mladí lidé a spolu s nimi jejich blízcí. Dopisy jsou adresovány mladým, ale určeny jsou i lidem starším, tedy jejich rodičům, babičkám a dědečkům. Cílevědomě ukazují na kontinuitu generací a snaží se vytvářet mezi nimi porozumění: aby mladí trochu chápali, jak uvažuje stará generace, a naopak, aby si staří uvědomovali, co se asi děje v mladých. Knížka je tak poučenou a přitom dokonale srozumitelnou formou dialogu mezi generacemi. Autorka píše naprosto konkrétně o nejrůznějších tématech: O tom, že i dnešní staří lidé byli kdysi mladí; o tom, že člověk chce být dospělý a současně se toho bojí; o tom, že zamilovanost ještě není láska; o chybějícím sebevědomí; o těch, co si neváží života; o pohlavní lásce; o emancipaci; o volbě povolání; o stárnutí i o smyslu života. Bez nadsázky lze říci, že jde o autorčin naléhavý, velmi osobní a zároveň všeobecně platný odkaz, jakého je v současnosti zvláště třeba.