Tento sborník se snaží zaznamenat všechno důležité, čím Českobratrská církev evangelická žila a žije v prvních dvou desetiletích třetího tisíciletí. Popisuje nejen aktivity na celocírkevní úrovni, zapojování do různých ekumenických projektů, ale především si všímá života jednotlivých farních sborů a lidí v nich. Ukazuje tak na pestrou škálu tradic a činností, které dohromady vytvářejí barevný obraz současné církve. Sborník umožňuje také srovnávat, jakými radostmi a starostmi žily naše sbory dříve. Vždyť první díl publikace byl vydán téměř před padesáti lety, v době, kdy se církev i společnost vzpamatovávaly z vojenského ukončení snah o uvolnění společenských a politických poměrů, které vešly ve známost pod názvem Pražské jaro. Druhý díl potom vyšel v době, kdy naše společnost měla za sebou první desetiletí života v podmínkách skutečně získané svobody. Vydání tohoto třetího dílu je spojeno s rokem 2018, ve kterém si připomínáme sté výročí vzniku Českobratrské církve evangelické i naší republiky. Obě tato jubilea si připomíná řada sborů vlastními programy, přednáškami a koncerty. Církev chce prožít své velké výročí na víkendovém celocírkevním festivalu „Radujme se vždy společně“ v Pardubicích ve dnech 28. až 30. září 2018 a při slavnostním shromáždění v Obecním domě v Praze 16. prosince 2018.Srovnání jednotlivých příspěvků publikace s příspěvky uvedenými v předchozích dílech nepodává jen jakýsi časosběrný obrázek církve. Klade také otázky: Jaký vliv má vnější společenské prostředí na život církve? Jak se nám daří naplňovat poslání křesťanů a evangelíků ve světě? Ukazuje se totiž, že nás společenské poměry výrazně ovlivňovaly. Naši předchůdci se museli vypořádat se dvěma totalitními režimy, které limitovaly činnost všech církví. Tyto totality ale velmi silně ovlivnily i naši současnou mentalitu. Odnaučily nás vidět ve svém sboru něco víc než jen místo k duchovnímu prožitku spojenému s nedělními a svátečními bohoslužbami. Vždyť všechny církevní aktivity, které směřovaly ven za zdi kostelů a far, byly potlačovány a lidé za ně byli různě stíháni. To vedlo k vyprazdňování nejen společného sborového života, ale také odpovědnosti za něj. A nejhorší na tom je, že jsme si na toto omezení zvykli a přijali je jako normu pro poměřování toho, co to je normální sborový život. Poslední tři desetiletí ukazují, že tomu tak naštěstí není všude. Existuje řada sborů, ve kterých se podařilo začít novou práci s dětmi a mládeží či znovuobnovit práci Diakonie a škol Evangelické akademie.Příspěvky uvedené v této knížce nás tedy mohou vést k přemýšlení o naší budoucnosti. Informace o nových projektech, které spojují členy sborů k účasti na vzdělávacích a diakonických projektech místních společenství, jsou pro nás všechny jako paprsky naděje. Současný postupný přechod na samofinancování nemusí být tedy jen pozvolným zánikem tradičních společenství, naopak může být výzvou k novému začátku. V publikaci se dočítáme o radostných aktivitách, které vyrůstají z toho, že v tom či onom místě vzali vážně své poslání Kristových učedníků. Je jasné, že to něco stojí. Ne peníze, ale chtění, zapálení pro věc. A také dobrý nápad. Potom to jde. Věřím proto, že tato publikace nebude jen faktografickým sborníkem, který zachycuje, jak v dané době naše církev vypadala, ale že bude i inspirací pro druhé. Církev jako společenství Kristových učedníků se neustále mění. Je na cestě. I Českobratrská církev evangelická se může změnit. Jsme také na cestě. Pokud ale neztratíme směr a nezapomeneme na to, co je naším posláním, můžeme hrdě a radostně vyhlížet do další stovky let.Vladimír Zikmund, synodní kurátor PRO ČLENY ČCE MIMOŘÁDNÁ SLEVA – VYZNAČTE DO OBJEDNÁVKY (DALŠÍ INFORMACE VE SBORECH).