Arnošt z Pardubic / Arcibiskup, zakladatel a rádce

Zdeňka Hledíková /Vyšehrad/

    Datum vydání: 2008
  • Stran: 352
  • ISBN: 978-80-7021-911-9
Skladem
279,- Kč 328,- Kč

Anotace

Arnošt z Pardubic, první pražský arcibiskup a blízký spolupracovník a rádce císaře Karla IV., patří bezesporu k nejznámějším postavám českých středověkých dějin. Kniha přední české medievalistky, znalkyně především církevních dějin, profesorky Zdeňky Hledíkové, představuje Arnošta z Pardubic nejen v jeho roli „pravé ruky“ Karlovy, ale také a v první řadě jako neúnavného a kreativního organizátora a reformátora života církve i společnosti, který svým zápalem jako by předznamenal reformní horlivost předhusitské a husitské doby. Z. Hledíková na základě množství dobových pramenů přibližuje vzdělání a duchovní svět Arnoštův, jeho evropský rozhled i respekt, kterému se těšil v celoevropském kontextu, ale i intimní stránky jeho osobnosti – a mentalitu jeho zbožnosti. Bohatě je sledován odraz Arnoštovy osobnosti a působení v soudobém umění, jeho podíl na stavbě pražské katedrály, stejně jako doklady úcty, jíž se této mimořádné postavě dostávalo po její smrti.

Ukázka:

Úvodem ke knížce

o Arnoštovi z Pardubic

České země a jejich obyvatele všech dob formovali

nepochybně všichni ti, kdo od minulosti až dodnes žili na jejich

území. Většina lidí zanechala stopy ve svém bezprostředním okolí a jejich

vlastní jméno se časem z paměti potomků vytratilo. Jiní zasáhli do širších

souvislostí politického uspořádání, hospodářských poměrů, myšlenkového

světa, náboženského života nebo uměleckého vývoje a jejich jména

a leckdy i osudy zůstaly v paměti dalších generací.

Mezi takové „velké osobnosti českých dějin“ doby Karla IV., jejichž

jméno a postavení v Čechách je v této zemi povědomé snad každému,

patří i Arnošt z Pardubic. Každý, kdo tu prošel základním vzděláním,

obvykle ví, že Arnošt z Pardubic byl první pražský arcibiskup, a jedním

dechem je vyslovována i skutečnost, že byl předním rádcem svého krále.

Tato jeho role je v základních bodech obvykle zapracována do všech syntéz

českých dějin, jak byly postupně napsány od sklonku 18. století až po

naše dny,1 a rovněž zde se jí budeme věnovat. Aniž bychom však jakkoliv

chtěli podceňovat Arnoštovu roli rádce Karla IV., pokusíme se v této

knížce nevidět v ní to nejdůležitější ze všeho, co arcibiskup kdy dělal;

chceme sledovat především jeho vlastní, nezastupitelné dílo i to, z čeho

vyrůstalo a kam směřovalo, a chceme se pokusit porozumět jeho osobnosti.

Ani v tomto smyslu zdaleka nebudeme první. Arnoštova velikost

i velikost doby, v které žil, způsobily, že se s jeho postavou setkáme nejen

v každém souhrnu českých středověkých dějin, ale i v souborech českých

a středoevropských dějin církevních2 nebo ve zpracováních uměleckohistorických.

3 V nich vesměs bývá pro určitý časový úsek důležitou postavou

právě Arnošt z Pardubic. Stal se i ústřední postavou samostatných

monografií a až nesčetných drobných i větších historiografických příspěvků

k jeho osobě či některému aspektu jeho díla.4

7

Začalo to vlastně už několik let po jeho smrti. Ještě ve 14. století byly

sepsány dva jeho životopisy,5 nehledě na pozornost, kterou mu věnovali

soudobí kronikáři. Druhý z životopisů byl ještě v 15. století přepracován

a rozšířen do druhé redakce.6 Počátkem 16. století vznikl životopis třetí,

kanonizační,7 a ze 17. století je první historiografické dílo o Arnoštovi od

Bohuslava Balbína.8 U žádné osobnosti českého pozdního středověku se

nesetkáváme s takto souvislou řadou životopisných děl s legendárními

prvky. Na příslušných místech z nich budeme čerpat a zařadíme je do širších

souvislostí.

Skutečné, samostatné monografie v plném významu toho slova, které

jsou věnovány Arnoštovi z Pardubic, však dosud existují jen dvě. Obě

byly vydány po polovině čtyřicátých let dvacátého století. Jejich napsání

vyvolalo a do jisté míry je i poznamenalo národní vznícení válečné doby,

ale navzájem se liší. Onen ethos válečného východiska platí především

pro stručnější, ale požadavkům historiografie lépe odpovídající z obou

monografií, kterou napsal Václav Chaloupecký. Nazývá se Arnošt z Pardubic,

první arcibiskup pražský (1344–1364). Původně šlo o přednášku

z roku 1940, vydanou pak tiskem v řadě Stopami věků, 14–15, v Praze

1946. Chaloupecký sleduje Arnošta především v širokých souvislostech

formování českého reformního hnutí.

Mnohonásobně obsažnější je druhá z poválečných monografií, jejíž

povolení k tisku je z téhož roku, kdy vyšla práce Chaloupeckého, vlastní

vydání je pak o rok mladší. Autor, Jan Kapistrán Vyskočil, ji nazval

Arnošt z Pardubic a jeho doba, (Praha 1947) a kniha opravdu implicitně

vidí Arnošta jako tvůrce své doby, především formováním jejího církevního

uspořádání. Vyskočil sleduje široké souvislosti počátků pražského

arcibiskupství od prvních pokusů o jeho zřízení v raném středověku až po

rok 1344 a detailně probírá všechny do té doby známé doklady o Arnoštově

činnosti především na církevním poli. Zachycuje a parafrázuje jednotlivá

ustanovení a písemnosti, které Arnošt vydal nebo se na nich spolupodílel,

otiskuje jeho literární poznámky a parafrázuje tehdy známé

životopisy. Faktograficky je to dosud bohatý zdroj poznatků – chybí mu

však vlastní historické zvládnutí a zpracování tématiky. Ve faktografickém

základu koresponduje Vyskočilova práce v mnohém s naším textem,

aniž by tu bylo jednotlivě upozorňováno na její používání těchže pramenů

nebo na naše drobné interpretační opravy Vyskočilových tvrzení; tak se

děje jen na zvláště významných místech.

K nejstručnějšímu náznaku toho, co významného bylo již o Arnoštovi

z Pardubic napsáno, je na místě připojit ještě jednu syntetizující staQ,

8

která, byQ nejde o samostatnou monografii, může být pojímána jako jistý

druh vyvození závěrů z Vyskočilovy knihy. Postava prvního arcibiskupa

je na jejich základě vhodně zasazena do širokých českých a evropských,

zvláště italských souvislostí. Jaroslav V. Polc napsal svého Arnošta

z Pardubic původně pro německy tištěný sborník o osobnostech z okolí

Karla IV.9 a poté vydal v poněkud rozšířené podobě i česky.10

Zatím posledním výraznějším počinem české arnoštovské historiografie

je česko-polský sborník dílčích studií, shrnující příspěvky z konference

uspořádané v Pardubicích v roce 2004 a věnované tomuto arcibiskupovi

při ne zcela kulatém výročí jeho úmrtí. Sborník vyšel pod názvem

Arnošt z Pardubic (1297–1364). Osobnost – okruh – dědictví. Postać – środowisko

– dziedzictwo.11 Jeho cena spočívá v moderním a podrobném

zpracování některých problémů spojených s Arnoštem či jeho činností,

jeho vztahů s dalšími územími nebo důsledků či pozůstatků jeho aktivit

pro dějiny umění.12

ByQ byl Arnošt z Pardubic pražským arcibiskupem a jeho život byl

spojen především s Českým královstvím, přeci byl pohřben v Kladsku,

a tak zvláště od 19. století, kdy byla v tamním farním kostele postavena

jeho líbezná socha, zajímala se o něj i místní kladská historiografie. Šlo

o drobné, mnohdy hagiografizující stati čilé německé regionální vlastivědy,

které mají dodnes svá pokračování v publikacích těchže kruhů

přesídlených do Německa.13 Nové polské obyvatelstvo Kladska si začalo

všímat Arnošta z Pardubic teprve v nedávné době. Vedle spoluúčasti na

pardubické konferenci, jež ostatně v Kladsku pokračovala, je plodem tohoto

zájmu i třetí samostatně a první polsky tištěná monografie o Arnoštovi

z Pardubic. Jde o útlou knížečku Zdislawa Sczepaniaka z roku 2004,

nazvanou prostě (a česky) Arnošt z Pardubic.14 Vhodným způsobem

shrnuje pražské působení Arnoštovo a jeho kladské fundace a tamní reminiscence.

Pustit se dnes do monografie o Arnoštu z Pardubic není snadným

úkolem, nechceme-li se spokojit jen dalším shrnutím známých skutečností

a dějů. Při Arnoštově biografii není možné se opřít převážně o sled

vnějších událostí, jejichž následnost by dovolila sledovat arcibiskupův

životní a názorový vývoj. Tak lze do značné míry vždy postupovat u panovníků

a hrdinů politických dějin. V Arnoštově případě ale nezbylo, než

se na sledovanou osobnost podívat z různých stran a pokusit se porozumět

jí a souvislostem jejího působení pomocí kombinace oněch odlišných

hledisek a s využitím zdánlivě suchopárných poznatků, jež by rozebíraly

doklady o jejím díle. Naopak by v tom případě poněkud chyběla ona

9

chronologická linie událostí. Proto je v následujícím textu kapitola nazvaná

Běh života svým způsobem kapitolou rámující: soustavně sleduje

dvacetiletí Arnoštovy role rádce panovníka a strůjce duchovního konceptu

jeho politiky; do časové posloupnosti zařazuje dosažitelné údaje

z osobního života spolu s hlavními událostmi a arcibiskupovými zásahy

na církevním poli, aniž by jim na tomto místě věnovala větší pozornost.

Tak se to samostatně děje až v dalších kapitolách, které se je pokoušejí

posoudit a zhodnotit v jejich podstatě a vývojových vazbách. Oba přístupy

je nutno pro souvislosti Arnoštova působení kombinovat. Arnošt

z Pardubic z nich vychází jako nenápadný velikán, inteligentní, pracovitý,

světa znalý, kultivovaný, obratný diplomat, přitom člověk lidem rozumějící,

skromný, schopný se nasadit pro dobrou věc samu, bez nároku

a myšlenky na vlastní uznání a odměnu, ale nezanedbávající ani dobové

nároky a potřebu arcibiskupské reprezentace a ceremonie. Že je to příliš

chvály? Nenašli jsme ani v pramenech ani v hodnocení dosavadní literatury

nic, co by odporovalo takovému obrazu, a to ještě zůstaly mnohé

stránky Arnoštovy bytosti spíš tušené a naznačené než plně prokázané –

nebylo z čeho je plněji uchopit. Tím myslím především plné souvislosti

jeho teologicko náboženského myšlenkového světa, který se promítá do

některých literárních děl nebo děl výtvarného umění, na jejichž koncipování

se arcibiskup zřejmě podílel. To zůstává specializovaným úkolem

budoucnosti.

Zboží bylo vloženo do košíku

Arnošt z Pardubic / Arcibiskup, zakladatel a rádce

Arnošt z Pardubic / Arcibiskup, zakladatel a rádce
Zavřít Do košíku

Zboží bylo vloženo do košíku

Zavřít Do košíku